21.08.2006 Sobota
Sobota se dá strávit všelijak. Já v jednu sobotu byl poněkud více aktivní o)))Už v pátek večer jsem dostal nápad, že si vyrazím s fotoaparátem za ranního rozbřesku na Petřín a projdu se ranní Prahou. A tak pro mne sobota začala tak, že jsem se zcela nesmyslně probudil ke svému překvapení ve tři ráno. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, co je příčinou mého brzkého vzbuzení. Vrávorání ve ztemnělém bytě a zakopnutí mě donutilo rozsvítit. Pískomily Jáju a Páju překvapilo, že je v nezvyklou dobu v místnosti světlo, a tak se mi záhy naskytl pohled na to, jak zmateně panáčkují v kleci, pod níž jako tradičně byla spousta vyházených pilin. Při jejich zametání jsem měl pocit, že je opakovaně smetáčkem přesunuji z lopatičky na dlaždičky. Byl jsem rád, že stojím a přitom mi v hlavě vzplál myšlenkový boj. Ten se týkal toho, jestli mám podniknout svou ranní fotografickou akci. Když jsem se oblékl, tak mi bylo jasné, že půjdu strašit na Petřín a přilehlé okolí.
Se svačinou v batohu, která se dala také nazvat snídaní, jsem vyrazil ještě za tmy na noční tramvaj. Její zastávka je dost daleko od mého bydliště a u ní autobusová stanice, kde staví noční linka autobusu. A ten měl stanici v blízkosti panelového domu, v němž bydlím. Když mě minul autobus, co jel směrem k oné zastávce tramvaje, tak mi došlo, že jsem se měl včera podívat na jeho jízdní řád. Naštěstí jsem si v pátek našel jízdní řád noční linky tramvaje, která mi k mé radosti neujela.
Spolucestující vypadali zvláštně. Na některé sedělo označení santusák a nebo houmlesák. Jiní nastoupili v podroušeném stavu a hlučně se projevovali. Já si pojednou při jízdě noční Prahou uvědomil, že dojedu pod Petřín ještě za hluboké tmy. Došlo mi, že jsem nesmyslně nastoupil o tramvajový spoj dřív. A když tramvaj zastavila někdy kolem čtvrté ve stanici Újezd, tak východ slunce byl ještě v nedohlednu.
Zmatený jsem došel po chodníku k prvním sloupům veřejného osvětlení Petřína, z něhož se ozývaly jakési zvláštní zvuky. Ty se daly třeba přirovnat k souložení a k takovým podobným věcem. Brzo jsem spatřil podivné postavy, jak se vynořují ze tmy. Jedna z nich měla dokonce rozepnuté kalhoty. Došla mi odvaha, rychle jsem se vrátil do ulice Újezd a začal jsem přemýšlet co dál. Nenapadlo mě nic jiného, než vytáhnout foťák a zkusit něco vyfotografovat. Moc povedené fotky to však nebyly. A tak jsem naštvaný vyrazil Karmelitskou ulicí na Malostranské náměstí. Cestou jsem potkal pár lidí, které by šlo označit za bufeťáky a také několik hulákajících cizinců. Moje procházka setmělou Malou Stranou pokračovala výšlapem Nerudové ulice. Už jste někdy šli mezi čtvrtou a pátou ranní touhle ulicí? V tomhle čase je liduprázdná a v osvětlení pouličních lamp vypadá tajemně. Nebýt zaparkovaných aut, tak by její kouzlo bylo úplné. V tichu starobylých domů jsem slyšel jen ozvěnu svých kroků, což působilo zvláštně.
Došel jsem do míst, kde začíná ulička Úvoz a Radnické schody. Opět nikde ani noha, tedy kromě mých nohou. Zkoušel jsem opět fotografovat, ale za moc to nestálo. Kdyby mě někdo vyfotil, tak by snímek zachycoval postavu s protaženým obličejem, s foťákem na krku a s pohozeným batohem na dlažbě. Mé další kroky směřovaly Úvozkou uličkou ke Strahovskému klášteru. Došel jsem však jen k restauraci pod Pohořelcem. Odtamtud byl moc hezký výhled na osvětlenou Prahu, přičemž se na obzoru klubalo světlo. Mohl jsem si začít notovat v upravené verzi začátek refrénů jisté písničky: Snídani na lavičce, teď právě prostřenou, nad Prahou ráno vzbuzenou. A tak jsem si sedl na lavičku a posnídal jsem svačinu s výhledem na osvětlenou Malou Stranu, Staré Město a Vltavu.
Za nějaký čas se Hradčanské věže ostře rýsovaly na pozadí svítajícího nebe, což bylo moc hezké. Dva podnapilí mladící nádherné svítání nad Prahou také zaregistrovali a sedli si užasle na lavičku. Kdo ví, co však jejich smysly v alkoholickém opojení skutečně vnímaly. Možná měli pocit, že je to úsvit jejich začínající kocoviny.
Já si to zanedlouho namířil do Strahovské zahrady, v níž jsem potkal jakési zvířátko, které mi v ranním šeru připomínalo klon veverky a zajíce. Asi to také bylo tím, že jsem si doma zapomněl brýle. Zanedlouho jsem prošel Seminářskou zahradou do Petřínských sadů, kde jsem se snažil zachytit ranní atmosféru. Trochu mne překvapilo, že v jedné stráni je stan. Kdo asi měl tu drzost stanovat na Petříně? Pak jsem si to namířil směrem k Vltavě. K ní jsem došel poblíž Karlova mostu na Kampě. Opět jsem fotil, co mi přišlo zajímavé. Pak jsem vstoupil na přístavní molo a moc nechybělo k tomu, abych zahučel do vody. Má pozornost se vzápětí samozřejmě obrátila na Karlův most. Na něm se pohybovalo několik lidí s fotoaparáty. Tudíž jsem mezi ně krásně zapadl až na to, že většina byla jiné národnosti než já.
Po Smetanově nábřeží jsem došel k mostu Legií, a pak na Střelecký ostrov, který by se mohl klidně přejmenovat na ostrov Bezdomovců. Zářící slunce krásně vše osvětlovalo a já jsem fotil ostošest. Jeden ostrov mi však nestačil, a tak jsem vstoupil i na Slovanský ostrov. Po něm jsem došel k Mánesu a po Rašínově nábřeží k železničnímu mostu u Vyšehradu. Už jste někdy po něm šli, když se na něm míjí dva vlaky? V ten moment se celý most roztřásl a já jsem měl pocit, že se propadnu do řeky. Fotografování i chození jsem už měl dost, a tak jsem nasedl na tramvaj a hurá domů.
Doma se mne zmocnil pocit, že se má osamělost dotýká stropu a možná i patra nade mnou. A tak jsem po delší době vnikl na jistý seznamovací server, abych s hrůzou zjistil, že můj profil obsahuje blbosti. Nechápal jsem, jak mne takové nesmysly mohly tenkrát při jeho vyplňování napadnout. Kolik asi žen si po jeho přečtení řeklo, že jsem blázen. Brzo jsem však začal virtuálně oslovovat, některé on line ženy toužící po seznámení, ale mnohé mi ani neodpověděli. Inu, co je komu po pošťákovi. Po nějakém čase jsem se přeci s několika začal virtuálně komunikovat. A po delší době konverzace s jistou sestřičkou jsme se dohodli, že se večer sejdeme u jednoho multikina.
A tak jsem v domluvený čas stepoval na určeném místě. Legrace byla v tom, že jsem nevěděl, jak vypadá. Poznávacím znamením byly její modré šaty a u mne zase modré džíny s kšiltovkou. Prostě klasické rande naslepo. Takových jsem už v minulosti zažil několik. Spadl mi kámen ze srdce, když přišla sympatická žena, viditelně vysmátá. Tudíž jsme si to hned namířili do multikina a začali jsme vybírat film, na který půjdeme. To se dělo skoro ve stylu pozměněného dětského rozpočítávání: Entetýky, dva špalíky, nějaký film vyletěl z promítačky. Tím filmem byla jistá česká komedie. Do začátku promítání zbýval čas, a tak jsme si sedli. Úsměv mi na tváři poněkud přimrzl, když mi sdělila, že bydlí u tchána a že se rozvádí. Nechápal jsem, že mám na seznamkách štěstí na vdané ženy, sestřičky ze všech možných nemocnic a ještě na dvě jména, Petra a Jana.
Na film jsme tak spěchali, že se nám podařilo vniknout do sálu ještě v době, kdy běželo předešlé promítání onoho filmu. Celkem jsem se u téhle komedie zasmál, přičemž mi neunikla ta skutečnost, že jedna z postav mi je podobná, nikoliv vzhledem, ale chováním. Během představení jsem se stále na sedadle snižoval a po skončení filmu jsem se nacházel na sedačce skoro v poloze ležmo. Ještě nějaký čas jsme si hezky povídali a pak se každý rozjel domů. A to bylo naposledy, co jsem jí viděl.
Už během cesty autobusem domů jsem si pohrával s myšlenkou, že bych mohl sobotu zakončit návštěvou nějaké diskotéky. Už dlouho jsem nikde nekřepčil a nedělal rozruch. Tudíž doma jsem se jen otočil. Panáčkující pískomily Jáju a Páju opět překvapilo, že v nezvyklou dobu v místnosti zhasínám. Ještě předtím mi letmý pohled na podlahu pod klecí prozradil přítomnost velkého množství pilin. Zametání proběhlo expresním způsobem a asi všechny piliny na lopatce neskončily.
Autobus mne záhy odvezl do víru nočního života, načež jsem si to namířil do klubu, kde hrají československé hity minulosti i současnosti. Rozjel jsem to tam s jistou minerálkou, která podle reklamního sloganu už není. Někteří křepčící lidé svými pohyby byli opravdu nebezpeční. A já jsem každou chvíli pociťoval údery do hlavy nebo do jiných části těla. O po dupaných nohách ani nemluvě. Atmosféra tam byla jako tradičně úžasná, což mne poznamenalo při odchodu. Má chůze připomínala ledacos, protože mi v uších stále zněly některé šlágry. A na jednom prostranství můj zájem vzbudila kašna. Nevím, proč mne napadlo zkoumat její vnitřek. Ale vím, že byla plná vody a já jsem si málem prohlédl její dno. V nočním autobusu jsem pak začal rekapitulovat vše, co jsem za posledních 24 hodin prožil. Nebylo toho málo a sobota šla označit za mírně úletovou v mezích únosnosti.
Komentáře
A jinak koukám, jak jsi aktivní, já bych se asi ve tři nevzbudil... Můj největší výkon byl, že jsem vstal v pět, když jsem měl budíka nařízeného na šest, abych jel z Prahy pryč dááááleko na svatbu (ne moji). :)
Na fotky bych byla taky zvědavá:)
je hezký že komentuješ tak často a zřejmě rád, jen fakt nechápu kde na to bereš čas...
btw podobnej pražskej úlet jsem taky zažil... šel jsem tehdy odněkud "zezadu", chtěl jsem projít skrz Pražskej hrad, ale bylo zamčeno, tak jsem to nějakým šíleným způsobem obcházel a vyšel jsem na malý straně U malýho Glena (to si pamatuju jako orientační bod) ale kde jsem byl předtím nebo kudy jsem šel fakt netuším...akorát vím že mě šíleně bolely nohy protože jsem naťapkal hezkých pár kilometrů (jo předtím jsem šel od Delty po Evropský až na Červenej vrch nebo jaxe to tam jmenuje) a pak jsem se kousek svezl tramvají (asi na Dejvickou?) a pak jsem šel nějak k Pražskýmu hradu, ten jsem obešel a šel jsem na Malou stranu a na Hlaví nádraží... tož asi tak :))
zvláštní že se mi toho najednou vybavuje čím dál tím víc, i když je to už teda aspoň 6-7 let zpátky :)
A jinak.Já jsem také po dlouhé době navštívila chatovací stránky a dost jsem se divila co tam mám o sobě vypsané.Takže to znám.Časy se mění :o)
Jinak moc pěkně shrnutý "výlet" ;)
Mimochodem, na fotky je rajce.net mnohem lepší, ať žije zdravé konkurenční prostředí =)